Robotizace nemá být samoúčelná, ale musí přinést řádovou změnu v produktivitě, efektivnosti a případně i v kvalitě produkce. Představuje poměrně drahou investici, která přináší také zvýšené požadavky na následný servis a kvalifikaci personálu. V mnoha výrobách se proto zatím nevyplatí. Úspěšné zavedení systému řízení údržby v dnešním světě závisí především na motivaci manažerů a údržbářů.
Všechny předpovědi o rychlém nahrazení lidí roboty a automatizací do několika let jsou podobně optimistické, jako bylo v šedesátých letech dobývání kosmu. Dnešní trend v digitalizaci výroby není jen odpověď na současný nedostatek pracovní síly. Jejím hybatelem je přirozené a nutné zvyšování efektivnosti a produktivity práce v globální konkurenci.
Každá výroba bude ještě nějakou dobu zahrnovat kombinaci supermoderních robotů, automatizovaných provozů a starších, ale stále efektivních zařízení a strojů. Některá odvětví budou více automatizovaná, některá méně. Mnohdy bude možné roboty a automatizované provozy udržovat pouze pomocí externích specializovaných firem nebo dodavatelů.
Svět výroby se stává stále složitějším pro řízení. Externí firmy a vlastní pracovníky bude i v budoucnu potřeba efektivně řídit. Pořád tedy zůstane prostor pro autonomní údržbu vlastními pracovníky. Udržet stroje v provozu při nejnižších nákladech a nejvyšším využití bude ovšem pro manažery výroby a oddělení údržby velká výzva. Oddělení údržby si již nevystačí s dosavadními nesystémovými, chaotickými přístupy při opravách a prevenci.
Oddělení údržby bylo doposud manažery vnímáno jako nutné zlo, které stojí zbytečné peníze. V okamžiku havárie nebo velmi drahé výměny náhradních dílů se na chvíli pozornost vedení firem na údržbu soustředí, většinou ale s požadavkem nových tabulek, hlášení, papírů, nástěnek a podobně. Z těchto zpravidla jen formálních opatření jsou údržbáři často znechuceni a jejich postoj ke všem novinkám je rezervovaný s častým „To stejně nebude fungovat“.
Na druhé straně si ovšem chaos údržbáři sami hýčkají, protože jim mnohdy vyhovuje. Není vidět na jejich práci, využití času, odpovědnost za prostoje a drahé opravy. Na jedné straně to tzv. umí spravit, ale své know-how si drží, aby se stali nenahraditelnými. Argumentace vůči manažerům je často založena na dojmech a alibismu. Manažeři jsou frustrovaní, že nemají tvrdá data k rozhodování, ale na druhé straně našlapují opatrně a bojí se po údržbářích něco chtít. Co kdyby jim odešli a nikdo to už neuměl spravit? V této situaci se hraje často hra „Černý Petr“ mezi výrobou a údržbou. Každá má své výkazy, tabulky, prostoje a za průšvihy může ten druhý.
V oblasti zavádění systémů řízení údržby se pohybuji více než deset let. Popsaná situace je velmi častá a nezáleží, jestli se jedná o věhlasnou nadnárodní společnost nebo lokálního výrobce. Ukazuje se, že při výše zmíněných motivacích aktérů ve výrobě a údržbě není jednoduché zavést jakýkoli systém řízení.
Rozhodnutí o zavedení systému shora kvůli auditu, reportingu bez získání motivovaného vedoucího nebo mistra údržby skončí často „evidencí pro evidenci“ s neúplnými a nespolehlivými daty. Naopak motivovaný vedoucí údržby potřebuje k zavedení manažerskou podporu, která spočívá hlavně ve schválení rozpočtu projektu a v poskytnutí dostatečné lidské kapacity pro zavedení systému, a rovněž podporu při vyjednávání s výrobou.
Složitost změn ve výrobě s vědomím všudypřítomné automatizace vyžaduje systémové změny v údržbě. K tomu je třeba, aby byl zaveden a fungoval komplexní systém řízení údržby. Bez motivovaných lidí je to ovšem takřka nemožné.